Můj příběh

Jak jsem se přesvědčil o síle mentálních technik? Každý člověk obdrží jednou od života tzv. “stopku”. I já jsem dostal tu svou. Od té doby jsem byl v jedné věci jiný. Měl jsem osobní zkušenost a mohl jsem se posunout od víry a teorie k “vím”. Jak jsem zjistil, - přesto, že jsem se snažil svoji zkušenost předat dále, mé okolí slyšelo něco jiného než to, co jsem říkal. Dokázal jsem předat slova, ale ne svou zkušenost. Od té doby jsem začal hledat systém, který umožní sdílení a předání těchto základních informací těm, kteří to potřebují. 

Od puberty jsem se zajímal o bojové umění a Zen Buddhismus, o autogenní trénink a mentální techniky. Odmalička jsem viděl role, které lidé v určitých situacích hrají. Věděl jsem naprosto přesně, kdy jejich jednání a slova byla řízena rolí neboli programem a kdy mluvili opravdu za sebe.

První zkušenosti s mentálnimi technikami jsem měl právě díky autogennímu tréninku, kde jsem prošel šesti úvodními cvičeními a zažil přítomnost tak nádhernou, že se mi z ní nechtělo vůbec vystoupit. Protože mi bylo osmnáct a okolí mě strašilo, že se nebudu moci vrátit a že je to nebezpečné, nechal jsem toho. A život šel dál. Pracoval jsem ve svém oboru, udělal si při práci konzervatoř a to byla obrovská radost, která vyvažovala všechna negativa.

Když mi táhlo na čtyřicet, dodělával jsem si dálkově vzdělání, narodil se mi syn, doma to bohužel nefungovalo, tak jak jsem očekával a v práci jsem prožíval neustálý stres. Začaly  problémy s trávením, které vždy po nějakém čase přešly až jednou to bylo jinak. Nafouknuté břicho, šílené křeče - z okna jsem neskočil snad jenom proto, že jsme tenkrát bydleli v prvním patře. 

Skončil jsem v nemocnici a měsíc jsem byl napojen na umělou výživu s diagnózou akutního zánětu slinivky. Po měsíci mě pustili, dostal jsem nejpřísnější dietu svého života, žlučníková je proti tomu téměř slavnostní hostinou. A začalo léčení, které trvalo celý rok. Spočívalo v dietě a užívání enzymů. V krvi mi pravidelně kontrolovali amylázy. Rok jsem si nesměl dát ani perlivou vodu (nepiju ji ale už dodnes), ani pivo, maso pouze vařené ve vodě apod. Stav byl v podstatě pořád stejný. Po roce mi ovšem “vyskočily” hodnoty amyláz nad bezpečnou hranici a obdržel jsem termín operace. Bylo to ve čtvrtek a nástup v nemocnici jsem měl v úterý. Protože jsem před časem slyšel od primáře, že slinivka operovat nejde, tak jsem to nechápal a požádal ho o vysvětlení. Bylo mi řečeno, že někdy se nedá už nic jiného dělat. Takže vyhlídky naprosto mizivé.

Tady jsem viděl, že končí legrace a musím se rozhodnout s konečnou platností a silou. Nebylo mi ještě čtyřicet let a přišlo mi to trochu brzo myslet na odchod. 

Takže jsem požádal svou rodinu, aby odjela k babičce a zůstal jsem sám. Sám se sebou. Vypnul jsem televizi, rádio, telefony, zrušil jsem kontakt s celým světem a naslouchal jen svým vnitřním pocitům a emocím. Četl jsem si, opakoval si různé afirmace a sledoval své emoce. V okamžiku, kdy jsem opakoval formulky, že se mám dobře apod., se mi udělalo téměř fyzicky špatně. Napsal jsem si na papír to, na co jsem právě myslil a pokračoval dále. Postupně jsem začal předávat do podvědomí nové změny. Reakce byly ze začátku hrozné, ale o to větší silou jsem pokračoval dále. Bylo jasné, že jsem “uhodil hřebíček na hlavičku”. Vždy, když se mi do mysli dostal strach, posadil jsem se a okamžitě praktikoval. Stále dokola, stále dokola. Intervaly mezi těmito ataky se postupně zvětšovaly. Ze začátku to bylo po půl minutě, později trvaly prodlevy i půl hodiny. Co se týká stravy, maximálně jsem ji zjednodušil na jednosložkovou. Buď suchou housku, nebo jenom banán, prostě vždy pouze jedno jídlo bez jakýchkoliv kombinací. 

Taky jsem si domluvil setkání s jedním známějším léčitelem, o kterém jsem věděl, že má prokazatelné výsledky. V pondělí jsem za ním vyrazil. Jakmile na mě  přiložil ruce, cuknul a ptal se, co jsem doma prováděl. Tak jsem mu to celé vyprávěl a on mi řekl, že u mne probíhá proces, do kterého by on nerad zasahoval, protože to může být kontraproduktivní. Řekl mi, ať pokračuji v tom, co dělám. Takže jsem mu poděkoval a vyrazil jsem zpět.

V úterý jsem nastoupil do nemocnice. Na příjmu mi byla odebrána krev. Po určité chvíli přišla sestra znovu a požádala mě o opětovné odebrání krve. Tak jo - měl jsem jí zatím dost. Po delší chvíli si mě zavolal primář oddělení a ptal se mě na to, co  jsem to ty čtyři dny dělal? Když jsem mu začal popisovat své postupy, tak mne zarazil slovy, že to nechce slyšet. Ale zároveň řekl - “Nevím, co jste dělal, ale pokračujte v tom, protože jste absolutně zdravý”. 

Můžete o tom číst, můžete o tom mluvit, ale teprve když to zažijete, máte nezvratný důkaz na celý život. Tato zkušenost mi otevřela důležité dveře. Rozhodně nemohu o sobě říci, že bych věřil všemu, ale to, co jsem zažil, mi dává právo říci “Vím!”

Co jsem si z toho vzal? Vím, že to jde. Vím, že klíčovým okamžikem je definitivní rozhodnutí a převzetí plné zodpovědnosti. Vím, že záleží především na ovládání naší pozornosti a na rozhodnutí, nedělat zbytečné kompromisy ve vztahu se sebou. Vím, že ublížit vám může jen ten, komu to dovolíte.  

Nerozhodnost vytváří obavy a obavy vytvářejí strach.
Tam, kde je strach, nemůže být láska,
tam, kde není láska, nemůže být ani zdraví. 

Samozřejmě, že život nás občas semele, my sedíme na pomyslném dně a říkáme si - “Proč já?”. Pokud ale máte víru a víte jak, můžete to změnit. Je to vaše právo, je to vaše povinnost, vůči sobě i svému okolí. Vy vytváříte svůj svět! Není na co čekat, už nikdy nebude lepší příležitost, než je teď! 

A jak se mám teď?

Jsem časově nezávislý, nemám šéfa (kromě toho nahoře), setkávám se s lidmi, které mám rád, finance jsou dostačující a pořád se to zlepšuje, dělám jen to, co mě baví.

Pane Bože, DĚKUJI!

Rostislav Jankovec

Telefon

+420 602 181 639

E-mail

rostislav@jankovec.cz